Izraelský tlak na americké síly bojující s Íránem na zničení jeho ropných polí a energetického průmyslu na ostrově Charg, aby došlo k pádu stávajícího režimu, se může ukázat jako střelba do vlastní nohy. Konkrétně americké nohy. Risk na straně Izraele je prakticky nulový.
Bývalý izraelský ministr Jair Lapid vznesl tezi o propojení likvidace infrastruktury ostrova Charg a pádem íránského režimu. Jeho argument je přímočarý, tedy zničit ekonomický základ režimu, což způsobí kolaps příjmů a ztrátu legitimity a kontroly. To má vyústit v pád íránského politického vedení. Je to klasická teorie „sankční páky na steroidech“. Teoreticky by měla dávat smysl, ale reálně nikoliv.
Bombardéry nepřátelský režim nesvrhnou
Bombardování ekonomické infrastruktury má tristní výsledky při svrhování režimů. Empirické záznamy jsou konzistentní a nepříznivé pro tuto teorii. Irák pod sankcemi v 90. letech zažil úplný ekonomický kolaps, HDP se propadlo o desítky procent, ale Saddám Husajn zůstal pevně u moci. Trpělo civilní obyvatelstvo, ne režim.
V Severní Koreji desítky let trvající izolace a hlad obyvatelstva nezměnily nic na povaze režimu. Kuba, Venezuela, Zimbabwe jsou stejný vzorec. Ekonomická bída posílila narativ „obléhané pevnosti“ a soudržnost národa kolem vůdce.
Obecný mechanismus je dobře popsaný v politologické literatuře. Ekonomická krize způsobená vnějším nepřítelem obvykle posiluje, neoslabuje národní soudržnost, přinejmenším krátkodobě.
Je ale férové říct, že za specifických podmínek bombardování může elity destabilizovat. Pokud je režim již vnitřně rozštěpen a ekonomický šok dá frakci, která chce kapitulovat, převahu nad frakcí, jež chce bojovat. Nebo pokud existuje věrohodná alternativa moci připravená převzít vedení, tedy exilová opozice nebo reformní proud uvnitř systému s reálnou politickou a mocenskou základnou.
V současném Íránu obě podmínky chybí, nebo jsou nejasné. Exilová opozice je roztříštěná a bez masové domácí podpory. Vnitřní reformisté jsou po desetiletích čistek marginalizováni.
Je cíl Izraele a USA tentýž?
Lapidovo prohlášení tak stojí na historicky slabém předpokladu. Zničení ostrova Charg a íránského energetického průmyslu by s vysokou pravděpodobností způsobilo humanitární katastrofu postihující primárně íránské civilisty. Posílilo, neoslabilo soudržnost kolem režimu, přinejmenším v krátkodobém horizontu. Dramaticky by to zkomplikovalo jakákoli budoucí vyjednávání, protože by Íráncům nebylo co nabídnout.
Paradoxně, a to je největší slabina celé strategie čím více destrukce, tím méně pák na dohodu s Íránem. Pokud chce Trump dohodu (jak opakovaně říká), pak Lapidův přístup americký cíl sabotuje, nebo si izraelské cíle s americkými rozcházejí a Izrael používá Donalda Trumpa jako obušek. Írán si z amerického prezidenta mezitím dělá čím dál větší legraci.
Autor/Licence fotografie: US Marines, U.S. Marine Corps photo by Sgt. Kyle C. Talbot, CC BY-NC 2.0